Rašelinný les
Lužní – mokřadní – rašelinné lesy
| Rašelinný les Lužní – mokřadní – rašelinné lesy Všechny tři uvedené typy lesa mají tzv. „mokré nohy“ a vlastní dynamiku stavu vody. Lužní lesy jsou pravidelně zaplavovány tekoucí vodou, přičemž jsou také přinášeny odpovídající sedimenty. Mokřadní lesy jsou oproti tomu trvale spojené se spodní vodou a změna hladiny vody je menší. Vrchní vrstva půdy se v mokřadních lesech skládá mimoto z 10 až 20 cm silné vrstvy rašeliny. Tak mohou například v průběhu zanášení stojatých vod vznikat z třasovisek mokřadní lesy. Pravé mokřadní lesy mohou být proto z hlediska krajinné ekologie chápány jako rašeliniště charakterizovaná stromovým porostem. Na slatiništích s relativně bohatými živinami roste s oblibou olše lepkavá. Snáší zadrženou vlhkost, protože její kořeny vyvinuly speciální systém provětrávání. Olše se kromě toho může díky symbióze zásobit bakteriemi s dusíkem. Bříza pýřitá roste na rašelinných půdách relativně chudých na živiny a kyselých půdách okrajových zón vrchovišť. Vyskytuje se ale také sekundárně u degradovaných případně odvodněných vrchovištních stanovištích.
Také borovice má podobné nároky na stanoviště jako bříza pýřitá. Smrk si také poradí s (odvodněnými) rašeliništi, ale může se jako rostlina s mělkými kořeny zachytit v rašelinné půdě jen mírně a snadno se při vichřici vyvrátí.
Zvláštní formou jsou rašelinné lesy: Zvlášť ty na kyselých půdách vrchovišť, které jsou zásobeny pouze dešťovou vodou. Někteří autoři zde rozlišují ještě dál. Zatímco původně vzniklé lesy na rašeliništích jsou považovány za (kyselé) mokřadní lesy, označují jako mokřadní lesy pouze lesy na odvodněných stanovištích chudých rašelinišť.
Jak bylo uvedeno, mohou se v centrálních oblastech rašelinišť udržet stromy jen v malé míře, takže jsou často bez stromů, nebo porostlé pouze malými keři. V rašeliništi Tannermoor se na velkých plochách prosadila kleč. Hovoří se zde o „vrchovišti s borovicí kleč“.
